Jiří Koliš- Jako ti nejlepší na světě 

 

klábosení nad snímky Jiří Koliše připravil Oleg "Pátral jsem, jak Američané dosahují tak vysoké kvality ve fotografování hokeje. Nad stadion montují deset zábleskových lamp." Snímky zpoza brankářových zad tvoří Jiří Koliš pomocí zvláštního udělátka (viz dále).  Takže ty také montuješ do sportovních hal lampy - to je vidět na snímku Dominika Haška... Jo, začal jsem to dělat už před pár lety. Používám osm zábleskových jednotek Elinchrome 500, mají krátký čas záblesku - 1/1750 vteřiny. Jiné značky fleší mají záblesk příliš dlouhý a pohybové snímky pak nejsou úplně ostré. Blesky montuji nad ledovou plochu třicet krát šedesát metrů, pomáhá mi asistent, v některých případech horolezec.  Jak blesky propojuješ? Všech osm lamp jistím několikanásobným propojením, abych vyloučil, že se mi některá neodpálí. Původně jsem odpaloval světelný park silnou fleší od fotoaparátu, ale všiml si toho jeden kolega a začal si světla "půjčovat". Odpaloval je vlastním bleskem. Proto jsem světelné čidlo vyřadil z provozu a pořídil si radiové zařízení. Zkonstruoval mi jej kamarád, který mi také pomohl vymyslet bedýnku do branky, ve které mám nikona s rybím okem na záběry zpoza brankářových zad.    Tento i předešlý snímek jsou bez fleší - na olympiádě je přece jen všechno trochu složitější Přibliž nám, jak pro tebe začíná focení hokeje. Každý hokejový zápas pro mě začíná tím, že vyzkouším funkci multizáblesku a flešmetrem si proměřím celou ledovou plochu. Rozdíl nemám nikdy větší, než třetinu clony, při citlivosti sto ISO mi vychází clona kolem čtyřky, na závěrce mám nastavený čas jednu 1/180 vteřiny, do kterého jde fleš 1/1750. Svoji intenzitou přetluče původní osvětlení. Světlo se dostane i pod brankářovu masku. Díky multizáblesku si mohu dovolit inverzní film o nízké citlivosti a mám technicky dokonalé snímky. Co na tvůj styl práce říkají kolegové? Pokud vím, nikdo to tady v Česku takhle nedělá. Při montáži světel často lezu ve špíně, mám pomocníka, auto narvané věcmi, které mi může někdo  ukrást. Jediná reakce mých kolegů je: "To je strašná práce, že tě to baví." Pojďme se podívat i na jiné snímky, než z hokeje.   Jaká je teď situace v české sportovní fotografii obecně?  Touha fotografa vytvořit něco lepšího, nadčasového, dělat tak, jak to dělají ti nejlepší na světě, je ta tam. Ani mezi mladými pod pětadvacet let se nenajdou lidé, kteří by projevili touhu vyniknout ve sportovní fotografii. Dříve byla stavovská čest každého fotoreportéra udělat dobrou sportovní fotku. Dnes je asi zajímavější fotit rukotřasy v parlamentu.   Je pro focení podstatné odborné vzdělání? Není důležité mít FAMU, grafickou průmyslovku, anebo o fotografii hodně mluvit, důležité je fotit. Nemusí to být vrcholné akce. Mirek Martinovský vyhrál cenu na World Press Photo za snímek z pionýrské soutěže v Prešově. Sportovních aktivit je tady nepřeberně a na většinu z nich profesionálové nechodí a tak ani amatérům nemohou konkurovat. Já jsem sice absolvoval FAMU, ale s Mirkem Zajícem jsme tam byli ve své době výjimkami. Nenosilo se, aby na FAMU studovali lidé od novin. Novinová fotka byla v těchto kruzích brána s despektem. Profesor Clifford Seidling řekl, že se na moji klauzurní práci s tématem box ani nebude koukat. Hodně mi pomohli profesor Ján Šmok a Pavel Štecha. Co  vytvoří fotografa, když ne škola? Soustavnost a znalost řemesla. Například práce v temné komoře, ne minilab. Spoustě i profesionálních fotografů řemeslo nic neříká. Dobrý fotograf se pozná podle kontaktů, je vidět, jestli jsou záběry náhodné, anebo jestli pracuje systematicky. Golf na Karlštejnském hřišti viděný objektivem 500mm  s dvojnásobným telekonvertorem (1000mm) Světlo a stín tvoří na Kolišových snímcích podstatnou výtvarnou složku Co ty a digitální fotografie? V roce 1999 jsem si pořídil filmový skener nikon, teď mám už druhý a výkonnější, stejné značky. Rozlišení je přes čtyři miliony pixelů, denzita čtyři celé dva, takže se výsledky vyrovnají bubnovým skenerům. V roce 2001 jsem si koupil také digitální fotoaparát Nikon D1 X, který má víc než šest milionů pixelů. Učil jsem se ho dva měsíce, ale je to hrozně chytrý  přístroj a všechny jeho možnosti asi stejně nezmapuji. Umožňuje šestnáctibitové nastavení barevných kanálů a soubory jsou opravdu kvalitní - dokonce tak, že je v některých studiích ani neumějí otevřít.  Další variace na téma světlo a stín   Andre Agassi a Venus Williams   Mary Pierce U svých fotografií uvádíš jen zřídka popisky. Proč? Lidé přece zajímá o koho jde. Popisky  uvádím jen tehdy, když je to nutné. Ale jinak je fotografování o tom, jestli je ta fotka dobrá či špatná a popisky jsou pak zbytečné Téma "box" měl Koliš také ve své klauzurní práci na FAMU,  i když toto je snímek z pozdější doby  Tady je krásně vidět úbytek hloubky ostrosti při užití odcloněného teleobjektivu Ještě se vrátím k tomu, co jsme naťukli - dovedl bys shrnout pět  nejdůležitějších předpokladů pro práci sportovního fotografa?  Pracovitost a systematičnost. Fotograf musí počítat s tím, že sport probíhá ve chvílích, kdy mají ostatní volno. Musí zapomenout na víkendy na chatě. Znalost sportu a prostředí.  Když nic nevíš o sportovní disciplíně, kterou jdeš fotografovat, koleduješ si o fotografický malér. Zvládnutí techniky.  Bez dokonalého ovládnutí techniky nelze pořizovat špičkové sportovní záběry, vše probíhá ve stresu a v krátkém časovém úseku. Je nutné sledovat technický vývoj, který jde rychle dopředu. Fotit a fotit.  Fotografování sportu se nedá naučit přes noc ani ve škole, člověk musí mít za sebou spoustu zkažených věcí, aby se dobral k nějaké standardní kvalitě. Počítač.  Minilaby znamenaly svým způsobem hrob fotografie, fotograf znal cestu do minilabu a zpět. Dnes přišla doba, kdy si každý může zpracovat snímek v počítači sám jako kdysi v temné komoře. Díky za rozhovor. Kombinace venkovního a zábleskového světla Největší problémy v naší novinářské fotografii podle Jiřího Koliše Socialistické myšlení – Naši fotografové mají často  ještě socialistické myšlení, chovají se hloupě a neumožňují tak vzniku trhu s cenami fotografií, které by odpovídaly vynaloženému úsilí a nákladům. Honorářová bariéra – Díky tomu, že řada fotografů je ochotna přenechat snímky hluboko pod cenou, je i úroveň honorářů v novinách a časopisech velmi nízká. Majitelé novin a časopisů se totiž chovají tržně. Těží z ochoty českých fotografů jít pod cenu a z jejich neschopnosti domluvit se mezi sebou na dodržování cenových pravidel, a to ani na minimální ceně za otištění snímku. Bič na fotografy - Majitelé zavírají oči nad tím, když fotograf z jejich redakce prodá konkurenci – samozřejmě pod cenou - snímky pořízené na redakční materiál. Majitelé totiž sami od fotografů, zaměstnaných u konkurence, nakupují pod cenou. Na vlastního fotografa navíc mají bič a mohou ho kdykoli vyhodit. Ochrana proti vykořisťování - V Německu mají novinářské svazy, které prosadily, aby v redakcích nemohli fotografové psát a píšící redaktoři fotografovat. U nás je to jinak, píšící dostane od redakce za patnáct tisíc digitál a fotí si sám, aby se ušetřilo. Bohužel zatím bereme vznik odborových organizací, které by se za něco braly, jako staré zprofanované ROH a tak se nic neděje. Chování zahraničních společností - Vůči našim fotografům si zahraniční majitelé zdejších tiskovin chovají jako k domorodcům, kterým se rozdávají korálky a za to musí otročit. To, co si dovolí u nás, by si doma vůči fotografům nedovolili. Licence - Někteří čeští podnikatelé se shlédli v USA snaží se bezhlavě kopírovat i ty věci, pro které tu nejsou podmínky. Snaží se např. zavést licenční poplatky za to, že si na stadionech namontuji zábleskové zařízení. Kapitolou pro sebe je licenční opatření Mezinárodního olympijského výboru, které omezuje užití fotografií z olympiád. Snímky, které jsem pořídil na olympiádě, jsou díky tomu pro naši reklamu neprodejné, protože se z nich výboru platí vysoké poplatky.                    CENY Nejlepší sportovní fotografie roku - vícekrát (poprvé v roce 1977) World Press Photo - vícekrát čestné uznání AIPS - 4. cena Mezinárodní organizace sportovních novinářů, 1981 Czech Press Photo - 1. cena v kategorii Sport, 1996 Olegův glosář: v současné době (2000 - 2001) má Jiří Koliš k fotografickým soutěžím spíše chladnější vztah a už se jich nezúčastňuje. Říká: "Částečně nestíhám a částečně jsem změnil na soutěže názor, vadí mi i to, že mají přednost krvavá témata a sport je na okraji - kde jsou ty časy, kdy mohl World Press Photo vyhrát snímek brankáře Čtvrtníčka od Standy Tereby." Jiří Koliš se také donedávna podílel na organizaci soutěže Nejlepší sportovní fotografie roku po roce 1989. Jiří Koliš na snímku Herberta Slavíka Čím fotografuje Jiří Koliš Klasik: Nikon F5 Digital: Nikon D1X Objektivy:  Nikkor 16/3.5,  20-35/2.8,  35-70/2.8, 80-200/2.8, 300/2.8, 500/4, telekonvertory 1.4 a 2 Záblesková zařízení: Elimchrome Filmy: Fujichrome Provia 100, volání Thalia Picta Skener: Nikon Coolscan 4000 ED (35mm) Jiří Koliš v datech 1953 - 5. května se narodil v Praze 1972 - maturoval na SPŠ chemické v Křemencově ulici v Praze 1977 - se stává  fotoreportérem populárního sportovního týdeníku Stadion, poprvé vyhrál fotografickou soutěž Nejlepší sportovní fotografie roku 1981 - začíná studovat FAMU v Praze, v roce 1986 fakultu absolvoval diplomovou prací "Vývoj české sportovní fotografie" a klauzurní fotografickou knihou "Box" 1993 - odchází "na volnou nohu", má ateliér v Praze 2, omezuje na minimum spolupráci s tuzemskými  novinami a časopisy, které podle jeho názoru neposkytují fotografům ohodnocení odpovídající reálným nákladům,  fotografuje pro sportovní publikace, sportovní oddíly a instituce, mj. pokrývá všechny olympiády 1999 - fotografie si sám digitalizuje  na filmovém skeneru 2001- pořizuje si profesionální digitální snímací techniku GEN:  manželka Venuška (zdravotní sestra), dcera Káča (*1983) a syn Kuba (*1999) aktualizace 26.10.2001