Petr Janda - Absťák starého rockera 

 

Petr Janda je legendou české rockové muziky a jeho skupina Olympic je bezesporu nejúspěšnější kapelou ve svém žánru – má za sebou 40 let aktivní dráhy! Písničky Olympicu zpívají všechny generace. Petr Janda, který většinu hitů Olympicu složil a nazpíval, není žádný mladík. A láme si hlavu, jestli má na jevišti ještě co pohledávat... Petr Janda ve svém mini studiu vedle obývacího pokoje v domě na Propasti – léto 2001   Táta ho chtěl zabít Narodil se v roce 1942 v porodnici v Londýnské ulici v Praze. Byl tedy válečné dítě, stejně jako jeho pozdější rockové vzory, třeba Beatles. „Na válku mám dvě vzpomínky, že naproti nám hořel dům a že jednou houkaly sirény a učitelky ve školce nás vedly do sklepa.“ Místem klukovských her bylo pro Petra Jandu „Na Plácku“, jak se říkalo proluce mezi Americkou a Záhřebskou ulicí. Stejně jako zahrady na dvorcích pražských Vinohrad, kam chodil na třešně a jablka. „Na ulicích nebyly auta a když napadl sníh, připnuli jsme si před domem lyže a jeli až na svah Mlejnkovky, kde jsme si pak připadali jako na horách.“ Rodiče Petra Jandy byli právníci. „Táta Bohuslav zemřel v osmaosmdesátém, maminka Jarmila ještě žije a je z ní šaramantní babička.“ Tatínek pracoval jako úředník na Ministerstvu financí, ale po roce 1948 musel na čas jako „vykořisťovatel“ odejít „k lopatě“ do hutí na Kladno. „Pamatuju se, že maminka ukazovala tátovi čerstvě vyprané kapesníky – byly stále černé.“ Tatínek svoji potupu těžce nesl, a tak není divu, že když mu později syn Petr přinesl ze školy přihlášku do Pionýra, zařval: „Jestli přijdeš s tím rudým hadrem kolem krku, tak tě zabiju.“ Poprvé z toho nic nebylo Jednomu pokoji u Jandů se říkalo „hudební“. Pod obrazem Bedřicha Smetany se pořádaly domácí koncerty, tatínek hrál na housle a maminka na křídlo zn. Bössendorfer. „Od pěti let jsem chodil zpívat do dětského rozhlasového sboru ke Kulínskému, jednou mě vybrali jako sólistu, abych nazpíval na gramofonovou desku lidovou písničku... Ocitl jsem se poprvé v nahrávacím studiu, ale byl jsem tak nastydlý, že z toho nic nebylo.“ V devíti začal hrát na housle a i když ho moc nebavily, šlo mu to docela dobře. Na hřebík je ale pověsil až v sedmnácti, kdy mu jeho profesor Vojtěch Frajt, přední houslový virtuóz, půjčil do ruky kytaru. „To už jsem zcela propadl novému druhu hudby, který na gramofonových deskách dostával z Anglie můj kamarád Milda Langer.“ Stranou šel i klarinet – občas na něj hrával s dixilandem. Muzikantské geny rodičů nezasáhly jen Petra, ale i jeho bratry. Starší Jirka hraje na saxofon s rockovými kapelami, jméno mladšího Bohuslava je spjato se skupinou Abraxas. Trávník před domem na Propasti je zastřižen na anglického „ježka“. Zapíchl ji do violoncella Po maturitě na jedenáctiletce v Košířích šel na dvouletou školu a učil se spojovým mechanikem. To ho už ale zajímalo spíše to, kde sehnat kytarové struny a zesilovače. „Nakonec jsem používal struny na banjo, zesilovače jsme si stavěli sami. S elektrickými kytarami nebyl problém, v Hradci Králové se vyráběly už od konce padesátých let Futuramy, na které začínal i Eric Clapton a George Harisson. Horší to bylo s basovými kytarami a tak Pavel Chrastina zapíchl přenosku z gramofonu do violoncella a z toho zvuku jsme byli úplně hotoví.“ Jandově kariéře v Olympicu předcházelo účinkování se studentskou kapelou Sputnici a s instrumentální partou Big Beat Quintet. Olympic byl původně doprovodnou kapelou zpěváků – Nadi Urbánkové, Yvonny Přenosilové, Věry Křesadlové, Pavla Bobka, Josefa Laufera, Pavla Švába a rockerské jedničky Mikyho Volka. Pak v Anglii odstartovali oslnivou kariéru Beatles. „Chtěli jsme být jako oni“, říká Petr Janda. Éře sólových zpěváků bylo v Olympicu odzvoněno a prostor dostaly vícehlasé vokály. Byly tu první hity. Dej mi víc své lásky... Želva. Běhaly jim do postele Okupace v osmašedesátém zastihla kluky z Olympicu ve Francii, kde byli na společné dovolené. Domů se jim nechtělo. V Paříži se jich ujal hrabě Dobrzenski z Potštejna a později manažer Daniel Hortis. Rok hráli po klubech, natočili desku. „Ale nebyl to růžový život, často jsme neměli ani na zaplacení hotelu, z té doby je i písnička Mám v kapse jeden frank, je opravdu autentická.“ Po roce se vracejí domů. Doznívá tu ještě pražské jaro a Olympic natáčí další hity. Pak s ním začíná vystupovat Jiří Korn a když v roce 1973 odchází, ocitá se kapela na periferii zájmu. „Přemýšlel jsem tehdy, že se vrátím k původní profesi spojového mechanika, ale rozhodl jsem se pro poslední pokus. Konec příštipkaření ale znamenala až spolupráce se Zdeňkem Rytířem, udělali jsme dohromady projekt, jaký tu dosud nebyl.“ To už byl manažerem Olympicu Miloš Zapletal. Čtyřicetiminutový opus Prázdniny na zemi měl jasnou dějovou linku, hrál se na koncertech a natočila ho i televize. „To byl zásadní zlom, najednou jsme měli plné sály a dvěstěosmdesát tisíc výlisků desek. Holky nám běhaly přímo do postele. Sex k téhle muzice patří a jestli si nějaká manželka rockera myslí, že náleží jen jí, vůbec neví, o co jde.“ Za totality bylo dobrodružstvím propašovat fanynky na hotelové pokoje. „To se kluci z kapely nahromadili před recepční, aby neviděla, a holky se skrčily a proplížily. Když to někdy prasklo, policie udělala šťáru, pořadatel poslal hlášení na agenturu a dostali jsme dištanc.“ Groupies, jak se rockerským muzikantským liduškám říká, měly vyhrocený vkus. „Jedna letěla na bubeníky, druhá na basáky, třetí na klávesáky a bylo jim úplně jedno, jací lidé za těmi nástroji stojí.“   Tří z patnácti semifinalistek první celostátní soutěže pro fotomodelky „Dívka na titulní stranu“, kterou v roce 1989 pořádal Svět v obrazech. Uprostřed budoucí žena Petra Jandy – Martina Zapletalová (vítězkou soutěže se stala Pavlína Babůrková, poslední MISS republiky před rozpadem Československa). Svatba podle plánu O panictví přišel Petr Janda ve čtrnácti. „Jezdili jsme s rodiči na letní byt do hospody ve Vlkovci na Sázavě, bydleli jsme v šesti v sále přepaženém skříněmi, na záchod se chodilo na hnůj, myli jsme se u pumpy a pili kozí mlíko, bylo to šílený. No a sedmnáctiletá Jiřina ze sousedství mě zatáhla do lesa a svedla, ne že bych se bránil, i když jsem byl stydlivý a nevěděl jak na holky, jo, kdybych tehdy o ženských věděl to, co dnes...“ vzpomíná Petr Janda. S první ženou Janou Šebestovou se seznámil v polovině šedesátých let. Vystupoval s Olympicem v Alhambře, ona tam účinkovala jako tanečnice. “Brali jsme se v pátém měsíci těhotenství, ale bylo to vlastně plánované, říkali jsme si, že se vezmeme, až se nám tohle podaří.“ V roce 1967 se narodil syn Petr (vystudoval hru na violu na konzervatoři, v lednu 2001 zemřel na mozkový nádor). Marta se narodila v roce 1974. „Je to moc milá a šikovná holka, dnes je zpěvačkou v rockové skupině Die Happy v Německu.“ Marta chodí s baskytaristou skupiny, i když se původně vdala za kytaristu. S baskytaristou teď žije v domě společně s kytaristou a jeho novu přítelkyní. Die Happy (Zemři šťastný) neholdují ani drogám, ani alkoholu a sportují. Po smrti manželky Jany (1991) se Petr Janda oženil s Martinou Zapletalovou (1992), se kterou má osmiletou dceru Elišku. Petr Janda s dcerou Martou v pražské kavárně při jejím „odskoku“ z Německa do Česka v létě 2001. Postrčil je dozadu Muzikantská energie se někdy přelévá jako voda ve spojitých nádobách. Po hubeném konci sedmdesátých let přišla úspěšná léta osmdesátá. Se Zdeňkem Rytířem vytvořili projekt Ulice. „Dařilo se nám, na co jsme sáhli. Olympic byl tak absolutně slavný, že si toho bolševik všiml, a jak to tehdy chodilo, Müller z ústředního výboru KSČ zvedl telefon a postrčil nás trochu dozadu, nesměli jsme do studia, televize, hráli jsme za snížený honorář.“ V roce 1987 si vzal život klávesista Miroslav Berka (k dnešnímu dni se v Olympicu vystřídalo asi dvanáct kmenových muzikantů, mj. Jan Antonín Pacák, Pavel Chrastina, Jiří Korn, Láďa Klein, Jan Hauser, Petr Hejduk. Rok 1989 zastihl kapelu v plné jízdě. „Víc se stávkovalo než hrálo. Když jsme byli konečně šťastní, že jsou komunisté v háji, nikdo o nás neměl zájem.“ Do jisté míry se opakovala paralela ze sedmdesátých let. Tentokrát však Petr Janda Olympic po třiceti letech rozpustil. Poslední koncert odehrála kapela v dubnu 1993 v Národním domě na Smíchově v Praze. Dožene dluh? Dům na Propasti koupil Petr Janda na inzerát v roce 1973. Je jen patnáct dvacet kilometrů od Vlkovce, kam jezdil s rodiči na prázdniny. Stavení postupně přebudoval do dnešní podoby, kdy část areálu slouží jako špičkové nahrávací studio. Po rozpuštění Olympicu se mu stýskalo po hraní. Denně tedy alespoň cvičil na kytaru a vítal nabídky jiných kapel na hostování. „To jsem měl už dceru Elišku a myslel jsem, že se jí věnuju úplně a doženu rodičovský dluh, který jsem měl u Péti a Marty, jenže muzikantský absťák narostl do takových rozměrů, že jsem obtelefonoval kluky z kapely, jestli by do toho šli znovu. Na první zkoušce někdy v létě 1994 jsem byl tak nadržený, až jsem vynadal bubeníkovi, že staví pomalu bicí.“ Olympic funguje dál. Ročně odehraje 80 koncertů, během poslední doby byl 3x v USA. S manželkou Martinou už Petr Janda nežije, jejich dceru Elišku zbožňuje. „Poslední dobou Elišku baví natáčet na videokameru.“ Když je příležitost, uspořádá Petr Janda na Propasti večírek pro přátele. Naposledy opékali kance, ale protože lilo, párty se rozpustila už po druhé noční hodině. S úklidem po hostech teď pomáhá Petru Jandovi dívka Alice. Petr Janda mívá na Propasti návštěvy - třeba Olega Homolu (léto 2001).   Největší hity Petra Jandy a skupiny Olympic Želva (1968), Pták rosomák (1969), Dej mi víc své lásky (1965), Bon Soir Mademoiselle Paris (1970), Otázky (1969), Dynamit (1969), Kufr (1970), Jasná zpráva (1982), Osmý den (1980), Okno mé lásky (1981), Dávno (1994) Text a foto Oleg Homola 2001 - pro Šťastného Jima