Pondělí 9. srpna 2004 

 Větroně jsou na péro! 

Když mne Jarda Boček pozval do větroně při náhodném setkání nedaleko blázince v Bohnicích, s radostí jsem kývl, aby mi pak v koutku duše hlodal červ (tlustej) obav. Jak jsem byl rád, když pak po dva  roky vždy něco větroňové létání zhatilo. Jarda volal a udal termín a já buď nemohl, nebo jsem mohl a posléze nemohlo počasí.  Nakonec to teď nějak vyšlo a Jarda mne přivítal takto:

Vlezl jsem do kokotu (nebo kokpitu?) na zadní sedadlo a tvářil jsem se jako buran, protože to byla pravda. Vypadal jsem do puntíku takto:

Pak jsme vzlítli. Vlekl nás motorový kamarád na laně a jestli si myslíte, že jsme byli něco jako jojo, tak jste hodně blízko reality. Ještě mě napadá příměr "koza na brusu". Skákali jsme po neviditelných vzdušných peřejích a já měl co dělat, abych si nepřekousl jazyk, když jsem na kontrolní otázky Jardy odpovídal, že jsem fakt v pořádku. Fotil jsem ze zadního sedadla a tady kromě tažného letadla vidíte i Jardovu hlavu.

Netrvalo mi moc dlouho, abych se naučil řeč palubních přístrojů. Jarda mi taky na chvilku svěřil tu tyč, co mají větroně místo volantu. Ale hned jsem mu řízení vrátil. Potřebovali jsme se totiž dostat do péra (to je můj termín, ale třeba se tomu i tak říká), tedy do nějakého proudu teplého vzduchu, vzlínajícího od povrchu krajiny. Větroň se pak ve vzestupném tahu chová jako řetízkový kolotoč - pokud jej tak řídíte. Ve spirále (jedna otočka trvá cca minutu a půl) vystoupáte dejme tomu do 2000 metrů, pak se ze spirály "odpojíte" a kloužete směrem, kudy vede vaše plánovaná cesta. Třeba do Krkonoš. 

Cestou potkáváte větroně, které také stoupají pomocí vzdušného péra. Tenhle kroužil společně s námi ve stejném péru u Vrchlabí, akorát byl asi o 200 m níže.

Samozřejmě jsem ze vzduchu fotil krajinu. Panorama Krkonoš - vzadu je vidět Sněžka.

Určitě (anebo neurčitě) vás zajímá, jak se fotí skrz plexisklo kabiny. Tajemství vám právě teď slavnostně odhaluji - kabina má odšupovací okénko. I když tady na té fotce působí robustně (díky malému odstupu jsem fotil širokoúhlým objektivem, který zkresluje), ve skutečnosti je velké jak malá bonboniéra.

Vždycky jsem měl rád pohádky o Rumcajsovi a tak mi bylo velepotěšením cvaknoout si skrz bonboniéru Jičín.

HOWGH Oleg (text a foto)

PS: málem jsme při našem letu sedli do obilí, protože po ruce nebylo pořádné péro. Pachtili jsme se po různých vzdušných proudech nedomrlčatech, které nás z bídných 700 metrů povznesly na 1000m a pak skončily a my jsme zase plachtili dolů. Netěšil mne v té souvislosti ani fakt, že Jarda den předtím musel přistát v poli... Nakonec jsme nad Kozákovem našli skutečně dobré péro, které nás vykoplo do 2300m. Nebýt tomu tak, doteď bych si odpracovával u sedláka poničenou úrodu po přistání našeho éra (v lepším případě). A abych nezapomněl! Jarda  Boček je mj. fotograf, který získal řadu ocenění - např. v soutěži Praha fotografická, Czech Press Photo. V Komorní galerii Josefa Sudka v Praze měl samostatnou výstavu o zániku ČKD a vzniku Sazka arény. Publikoval na stránkách časopisu Fotografie Magazín atp. Tady ho máte i s padákem: